Boskovice hrad i zámek - Hrad Pernštejn
|
Hrad boskovice |
|
|
Na rozhraní Malé Hané a Drahanské vrchoviny se ve výšce 460 metrů nad mořem vypíná romantická zřícenina goticko-renesančního boskovického hradu.Historie hradu se začala psát v polovině 13. století. Tehdy patřil do majetku rodu pánů z Boskovic, kteří hrad i panství vlastnili až do konce 14. století. Na sklonku 14. století hrad přešel do držení pánů z Kunštátu. V této době bylo zřejmě započato se stavbou nového středověkého sídla.Od 50. let 15.století hrad spolu s boskovickým panstvím znovu drží páni z Boskovic, jejichž erb se sedmizubým hřebenem se později stal znakem města Boskovic. Za následné dvacetileté správy Ederů proběhly stavební úpravy hradního areálu. Příslušníci rodu rytířů ze Zástřizl, vlastnící hrad od poloviny 16.století, dokončili rozsáhlou renesanční přestavbu objektu. Na konci 17.století se pak hrad i s panstvím dostal do rukou Dietrichsteinů.I když bylo na počátku 18.století před hradem přistavěno několik hospodářských stavení, v následující době již bylo šlechtické sídlo opuštěno. Ve 30.letech 18.století došlo ke stržení střech a zdivo bylo rozebíráno na stavbu budov ve městě.V současné době je hrad v majetku Mensdorff - Pouilly. Z původně mohutné stavby se dochovalo torzo hradního paláce nabízející impozantní výhled do zdejší malebné krajiny. Technickou zajímavost představuje 26 metrů hluboká studna poháněná dřevěným šlapacím kolem, jediným funkčním v republice.Při návštěvě Vás boskovický hrad přivítá okrouhlou věží s renesančním cimbuřím.
|
Pernštejn:
O marnivé komorné
Každý správný hrad má mít svoje hradní strašidlo a Pernštejn není pozadu. Pernštejnské strašidlo je krásná mladá dívčina s dlouhými rozevlátými vlasy a hřebenem.Kdysi dávno žila na Pernštejně neobyčejně krásná komorná jménem Eliška. Své krásy si byla dobře vědoma, a tak o sebe náležitě pečovala. Zejména péče o vlasy ji zabírala stále více času. Ten trávila před malým zrcadlem ve své komnatě. Pro svojí marnivost pomalu začínala zapomínat na své povinnosti, včetně návštěvy bohoslužeb. Kněz její zapomnětlivost zpočátku toleroval, hlavně po její mládí. Jenže její absence na bohoslužbách byla stále častější. Kněz se tedy začal zajímat o to, co mladá komorná dělá místo toho, aby se modlila k Bohu. Navštívil tedy Elišku v její komnatě a podivil se. Krásná komorná seděla před zrcadlem a česala se. Kněz se rozlítil a popadnul nebohou dívku za vlasy. Eliška zděšeně vyjekla a s úlekem pohlédla na kněze. Ten jí vytknul, že se dostatečně nemodlí, že by měla poprosit pána Boha o odpuštění za svou marnivost. Krásná komorná však nebyla jen marnivá, byla taky pěkně drzá. Ostře knězi odvětila, že sama nejlépe ví, kde leží její štěstí, a že si rozhodně nemyslí, že je to v hradní kapli. Už tak dost rozčílený kněz zvednul na Elišku hlas a s křížem v ruce jí vyhrožoval, že její duše nikdy nedojde věčného klidu, jakého by se jí dostalo v královstvím božím. Eliška se mu vysmála a dále se věnovala svým krásným vlasům a zrcadélku. Boží spravedlnost však ukázala svojí moc, a tak se ozvala silná rána a komorná se propadla do země i se svým hřebenem. Od těch dob bloudí Eliščin duch zdmi hradu. Dodnes jí prý sem tam někdo spatří, jak si marnivě pročesává své dlouhé vlasy. Ono zrcadlo se v místnosti, kterou Eliška obývala, nachází dodnes. Dokonce se k němu vztahuje jedna pověra. Kdo prý do zrcadla pohlédne, do roka a do dne ztratí svojí krásu. Pokud se vám snad něco takového omylem přihodí, nezoufejte a jeďte navštívit zámek v Boskovicích. Tam prý mají zrcadlo s opačným účinkem. Celou legendu o Elišce navíc připomíná trefný obrázek umístěný v onom pokoji. Je na něm vyobrazen rozlícený mnich a krásná dlouhovlasá dívka, jež kartáčem projíždí své dlouhé vlasy a ustrašeně kouká na svatého muže. Je legenda pravdivá? To lze zjistit jen jedním způsobem - potkat ducha Elišky.
