Cesty s Vamberákem

Kunětická Hora

Území, uprostřed něhož se hora zvedá, patřilo od 11. století benediktinskému klášteru v Opatovicích nad Labem, a proto tu nevznikl panský hrad. Po dobytí kláštera husity (1421) vystavěl Diviš Bořek z Miletínka na vrcholu hory před rokem 1423 hrad, jeden z mála z husitského období. Pozdějšími přestavbami se změnil natolik, že jej v nynějším komplexu nelze spolehlivě rozeznat. V roce 1464 hrad patřil králi Jiřímu, pak jeho synovi Jindřichovi staršímu, roku 1490 přešel koupí na Viléma z Pernštejna. Za něho a jeho synů došlo k velkorysé pozdně gotické přestavbě Kunětické Hory. Později ztrácela na významu, roku 1645 byla vypálena a pobořena Švédy. Osobitý plán arch. D. Jurkoviče a J. Pacla na obnovu hradu nebyl důsledně proveden.

Pardubice

Páni z Pernštejna nezadali si v bohatství a moci s pány z Růže, vládci jižních Čech. Patřily jim rozsáhlé kraje východočeské i statky a hrady na Moravě. Příjmy z nich plynuly do Pardubic, jež zejména za Viléma staršího z Pernštejna měly svůj zlatý věk. Pan Vilém byl znamenitý hospodář. Zvelebil polabské kraje založením náhonů, rybníků a stok a zastával i výnosný úřad nejvyššího hofmistra. Přitom byl šetrný a hospodárný, takž se lidé domnívali, že shromažďuje v zámku veliké poklady.

Totéž bájili i o jeho nástupci a dědici panství pardubského Vojtěchovi, který zemřel bezdětek v 34. roce svého věku a byl pochován před hlavním oltářem chrámu svatého Bartoloměje v Pardubicích.

O jeho hrobu se bájilo, že do něho byl tajně vložen poklad Pernštejnů. Pověst tuto podporoval i pomník, jejž dala poříditi v kostele ovdovělá choť Vojtěchova Johanka z Vartemberka. Pan Vojtěch byl na něm vytesán v rytířském odění, s mečem v pravici a pohledem upřeným k hlavnímu oltáři – jako byl stál na stráži u svého pokladu. Každého, kdo v duši zatoužil po skrytém pokladu pernštejnském, pojímal strach při pohledu na sochu páně Vojtěchovu, takže se nikdo neodvážil odvaliti náhrobní kámen a sestoupiti do temné hrobky.

Až po letech vyskytl se při chrámu srdnatý kostelník, který si umínil, že vnikne do hrobky a zmocní se pokladu. Poněvadž sám nestačil na tento odvážný sutek, přemluvil druhého kostelníka, aby mu byl pomocen v dílu, a slíbil mu, že se s ním rozdělí o veškeren nález.

V noci se tajně vloudili do kostela, nazvedli pákou těžký mramorový kámen, který uzavíral vchod do hrobky. Kostelník, který zosnoval vyloupení hrobky, rozžehl svíci a chystal se sestoupiti dolů. V tu chvíli zafičel z hrobky vítr, až plamen zaplápolal, a v podzemí zaskuhral temně hlas: „Do roka a do dne se sejdeme!“

Pod oběma odvážlivci se zachvěla kolena, studený pot jim vyvstal na čele. Nemeškali déle, spustili nazdvižený kámen a rychle, jako běsy štváni, prchali z chrámu.

Bázeň, která posedla oba kostelníky, brzy vyprchala. V běhu všedních dní zapomněli na strašidelný příběh, hrobka v kostele přestala je děsiti.

Když minul rok, padla na toho z nich, který se chystal sestoupiti do hrobky, podivná, smrtelná úzkost. A příštího dne, jak bylo prorokováno, se i stalo: odvážlivec se náhle skácel k zemi a vypustil duši.