Zbraslav
Jednu z nejvážnějších chvil svého života prožíval Konrád, opat kláštera zbraslavského, dne 21. června r. 1306. Zavítal tehdy na Zbraslav král Václav III., aby se tu v den prvního výročí smrti svého otce pomodlil u jeho hrobu.
Byl mladiství, čítal teprve sedmnácte let, ale na svůj věk byl vyspělý a přitom bujarý a velmi rozmařilý. Tím horší bylo, že se obklopil mladými šlechtici stejně lehkomyslnými, jako byl on sám. Stávalo se tak při pitkách, když mysl jeho bývala zastřena přílišným požitím vína, že rozdával dvory a statky korunní svým milcům, číhajícím na jeho slabou chvíli.
I bylo líto všem, jimž osud vlasti ležel na srdci, že mladý král mrhá dědictvím svého otce a že hynou i dary ducha, jimiž byl obdařen. Obavy byly tím větší, že byl „po meči“ posledním z rodu Přemyslova, poslední jeho nadějí.
Proto opat Konrád, důvěrný přítel zesnulého krále, s úzkostí pozoroval každý krok Václavův a pro jeho poklesky, jimiž hubil tělo i duši, nesmírně se rmoutil. Nevěřil staré pověsti, že je rodu Přemyslovu souzeno panovati až do skonání světa. Neoddával se naději, že Václav ze své vlastní vůle zanechá rozmařilého života a unikne osidlům neřesti, do nichž se řítí.
A proto ve chvíli, kdy stanul mladý král u otcova hrobu, rozhodl se opat promluviti králi do duše a obrátiti ho na cesty cti, rozmyslu a vážnosti, kteréž zdobily jeho předky.
Když skončil Václav modlitbu, pohnut jsa v mysli své, pozval ho opat do své komnaty. Přistoupil k němu a pohleděv mu svým zkušeným zrakem do hloubi duše jal se mluviti rozechvělým hlasem:
„Králi můj a pane milostivý, vidím žalost tvého srdce pro otce nejdražšího, jejž Bůh v mladém ještě věku k sobě povolal. Věz, že i mé srdce v pohnutí vzpomíná slavného, zbožného krále, jehož mladá bedra tížila trojí koruna…Však neméně krvácí moje srdce nad tebou, králi, že i ty, jsa tak mlád, těžkou nemocí stůněš. Dovol muži, který byl důvěrníkem tvého otce, aby ti zjevil, co jeho věrné srdce rmoutí.
Jsi mlád, statný a bystrého ducha, avšak co platny tyto dary, když jimi plýtváš tak, jako svými zeměmi, statky a dvory? Mládí má svá práva, avšak jaký to král, který sám hoví svým choutkám a svým životem lidu špatný příklad dívá? Hynou-li jeho ctnosti, hyne i říše, hyne i lid. Ó, rozpomeň se milého otce svého, vzpomeň jeho slov posledních jež ti měla býti stálým příkazem a varováním! Rozpomeň se, jak jsi naložil s hřivnou, již ti svěřil, za pouhý jeden rok! Jak žalostné to, smutné účtování! Korunu uherskou zbůhdarma darovals Otovi Bavorskému, Chebsko a Míšeňsko císaři Albrechtovi, v Polsku si Vladislav Lokýtek chystá půdu, aby na svou hlavu vstavil královskou korunu, zatím co ty v pochybných zábavách utrácíš své nejkrásnější mládí. Ó kéž bych měl výmluvnost proroků, abych tě obrátil na cesty ctnosti, cesty otců tvých!“
Mladý král se zachvěl pod tíhou výčitek. Prosebným zrakem, očima zvlhlýma lítostí pohleděl k opatovi. Spatřiv v jeho lících odpuštění, zjasnil tváře a slavnostně slíbil opatovi, že uposlechne otcovské rady a nastoupí cestu polepšení – k prospěchu země, k nové slávě Přemyslova rodu.
S beder opatových spadlo těžké břímě. Václav se od té chvíle varoval neřestí a chystal se napraviti chyby, kterých se dopustil, chtěje se státi mocným, slavným králem.
Dal prý si přinésti do své komnaty hliněné hrnce, nazval je jmény šlechticův a volaje k nim, aby mu vrátili hrady, které na něm kdysi vyloudili, počal je rozbíjeti holí. Šlechticové porozuměli hrozbě a třásli se v obavách, kdy si král s vojskem přijde pro své hrady. A také na Vladislava Lokýtka, odpůrce v Polsku, mělo dojíti. Král svolal český sněm, a obdržev svolení k výpravě za hranice, odebral se na Moravu, aby odtud hájil své právo na zděděnou korunu.
Nepřišel však již nikdy víc na Zbraslav účtovati. Osud, který je mocnější nežli lidská vůle, učinil jiné rozhodnutí. Dne 4. srpna 1306 přepaden byl Václav, když vešel beze zbraně ze síně děkanského domu v Olomouci, neznámým, zákeřným vrahem a ubit byl dýkou. Záhadou zůstalo, kdo byl původcem vraždy, kdo ho najal, aby se pomstil, či aby získal osiřelé dědictví.
Neblahé tušení opatovo se vyplnilo. Rod Přemyslovců vymřel „po meči“.
